VRBY.

Pán rolí šel, tak pustou se mi zdála,

však jeho přítomností ožila;

hle, každá vrba jemu vstříc se smála,

když ruka přesvatá ji hladila.

Sed do jich stínu, snil tam dumy tvůrčí,

květ otevřel se, kam zrak jeho pad:

když hlédne k nebi, hvězdě cestu určí,

když přivře se, chce všecko usínat.

A vrby k němu shýbaly své palmy,

a šepotaly listů retoma,

svět rostlin dumá tak svých díků žalmy

a modlitbou je květů aroma.

Pán vstal a vznesl se, to nebe celé

se rozzpívalo v bledých oblacích,

a nad vrbami v klenbě rozechvělé

šat jeho tál ve hvězdných vibracích.