VRBY.

Tam, potoka kde leží zátočina,

ční smutné vrby k nebi nepohnuty,

ve chladné bahno vpadal list jich žlutý,

neb zaváta jím břehů uschlá třtina.

Cos jako ztraceného žití vina,

jak prázdnoty a nudy přívan krutý

chví teskně zježenými jejich pruty,

jichž holá kštice k obloze se vzpíná.

Ó nudo samoty, jež z vás tu zívá,

jak zřím vám, vrby, v nitro zasmušené,

jež necitný chlad jeseně teď studí!

Ba, jest vám asi, jako brachu bývá,

jenž vyspává se z noci prohýřené

a ve dne náhle vytřeštěn se vzbudí.