VRCH ZAKLETÝCH DUŠÍ

Stezka se ztrácela v močále.

Před sebou chodbu zřím ve skále,

nevinně zející chodbu.

S bázlivým pohledem dítěte

vstoupil jsem do skály staleté,

do vrchu zakletých duší.

Slunce již odešlo, truchlil kraj,

ptačí smích odumřel, dřímal háj,

mrazivé ticho zde vládlo.

Tázavě stanul jsem v temnotách,

znavený přízrak se za mnou táh’,

zhalený v zvetšelý rubáš.

Chodba se vinula dál a dál.

Sýček kdes ve skalách zahoukal,

jako by někdo měl umřít.

Pojednou zaslech’ jsem temný hřmot,

jako by Kdosi za mnou vchod

do skály balvanem zavřel.