Vrchol jara.

Jas kol a kol; vrch jara zpíval zvon,

v mém srdci vřel a kypěl krve shon;

a žití orel byl v něm rozkřídlen

a toužil k slunci nebes, volně ven,

a neukrotně do ňader mě bil.

Já kolem pasu jsem tě uchopil

a jarou silou na hruď jsem tě tisk’

a v opojení „rád tě mám“ jsem výsk’,

„buď mou, buď mou,“ tam svěží kyne les...

„Ne, zítra,“ děla jsi, já zdál však: dnes!

Já umru do zítřka, já shořím spíš,

v mou náruč-li se volně nestulíš,

svou duši nedáš-li mi i své tělo...

Tu na mou hruď jsi uklonila čelo

a oblé ruce ovila’s kol krku...

Tak šťasten jsem tě nesl v úkryt buků

a v hebkém blažen uhostil tě mechu

a pil jsem vůni štěstí ze rtů tvých

a sladkou rozkoš stonů tvých a vzdechů,

a krásu z těla vln se chvějících –

a kol nás zkvetl záhon anemon,

a jara vrchol zpíval z dálky zvon.