Vrchové.

Kdys pravil Rigi: „Kdo z vás, bratři, ze všech,

Můž slávou mně se rovnati?

Co rok vidíte, aby zapomněli

Žalosti, které dole přetrpěli,

Tisíce na můj vrchol vstoupati.

A rozvinu-li nejkrásnějších

Před nimi hojnosť obrazů,

Tož v pohledu se rozkochají, jako

V zočení rajských úkazů.“

Tu Rudohra štýrská provolala:

„Ješitná je tvá sebechvála!

Již tisícletí uplynulo,

Jak bohaté mé nitro se lidstvu odemknulo:

Z pokladů mých se utvořuje,

Co v domácnosti, na bojišti,

A v umění a na tržišti,

V rozličných tvarech přáním vyhovuje;

Z mých látek kolej dalné země pojí,

Mé lázně tělo zmalátnělé hojí,

A nikdy nemám míň zásoby,

Vždy množí se plodnosť mé útroby –

Byť krása byla sebe větší,

Ji užitečnosť daleko předčí.“

Pak Vesuv mluviti se jal:

„Co užitečnosť, krása! Moc světem vládne;

Ten první, komu ji osud dal.

A hnu-li jen obrovskými údy,

Tetelení nastane všudy,

A všechno se sřítí a hrůzou padne.“

I počal supati a řváti,

A jasné slunce zakrývati,

A skrze prostor zatemnělý

Svých blesků metat žhavé střely,

A ze své tlamy strašlivé

Chrleti kovy ohnivé,

Že moře zděšením se vypínalo,

A městy a kraji to kolem zatřásalo.

Tu pravrch Himalaja řek’:

„Jen zvolna, zvolna! K čemu ten jek?

Mně přece nenaženeš strachu,

Mnou přece nezaklátíš, brachu!

A daleko nade tvé temnosti

Mé týmě strmí k modré výsosti,

Neb králem jsem nad vámi všemi rodem.

U paty mé za nejdávnějších věků

Ráj zkvetl s celým výborem svých vděků,

I s člověkem, s tím divomocným plodem.

Nad vaši slávu má se stkví;

Kdo z vás se takou honosit smí?“

Teď slova se chopil Ararat:

„Česť budiž dána, komu se má dát;

Leč ceň a veleb, jak libo, sebe,

Mé místo přec je vedlé tebe.

Neb když z svých mezí moře vystoupilo,

A všechnu zemí zaplavilo,

Já co tvrz spásy vzhůru čněl.

Kdybych já nebyl archy zadržel,

Po lidském pokolení veta bylo;

Mou pomocí se znova urodilo.“

Nač Parnas ozval se:

„Než rcete, co na lidském žití,

Jestli se člověk snažením

Něžnějším, vznešenějším neroznítí?

Toť s vrcholu mého se vyprýštilo,

A vůkol po světě se rozšířilo.

Já v člověku bohy usadil,

Mu slastmi nadzemskými bytí osladil,

Ho poučuje, se kráse kořiti.

Kdo z vás tou zásluhou se může chlubiti?“

„Aj,“ Kapitolín se slyšet dal,

„Čin nejslavnější

S vršiny mé se vykonal!

Pastýřů jen hrstka,

Již na obranu se mečem opasují –

A ejhle! národy podmaňují,

A říší dobývají,

A korunami

A trůny si hrají,

A nesmírné kořisti květ a tresť

V gigantských palácích ukládají,

A jásot jich, jímž vzduch se duje,

Vítěze nad světem oznamuje,

A hlásá jemu na věky věkův,

Co rozum dovede a síla pravých rekův.“

A byl by se pyšnil ještě dále snad,

Kdyby mu Sinai nebyl do řeči vpad’.

Ten čněl, zastřen jsa v oblakův tmavotu,

A hřímal při slnícím blesky leskotu:

„Jak vysoko jste vynikli v minulosti,

Jak vysoko vynikáte v přítomnosti,

Poslyšte: Jednomu Bohu se tvorstvo klaní,

A ten dal na mně svá přísná přikázání!“

Tak řek’, a vrchové všichni mlčeli,

Jakoby hrůzou byli zněměli.

Jen jeden vrch, ne vrch však, jenom vršek,

Jen pahorek z hlíny a kamení,

Jenž maličko jen vystupoval,

Jsa pokorného vzezření,

Jen ten se odvážil teď promluviti,

Když všude byla tichosť nastala

Ten pravil: „Jednomu Bohu se tvorstvo klaní,

Leč láska jesti jeho přikázání

A svrchovaná láska na mně skonala.“

Tak řek’, a slovu vítězství dáno,

A tudíž Rigi a Rudohora,

A mohútný Vesuv s útrobou žhoucí,

A Himalaja postavy stkvoucí,

A také Ararat,

Pocitem největší úcty jat,

A Parnas a Kapitolín,

A všichni ostatní tisíce,

Skalnými údy až k slunci strmíce,

Ti všichni se před vrškem klaněli,

Až v prachu se před ním prostřeli,

I také Sinai velebný

Neváhal vršek ctíti,

Se hluboce mu pokloniti,

A jako vlnobití

Široko daleko znělo to:

„Ó Golgoto! Ó Golgoto!“