Vřes.

Pod vysokým lesem, na veliké pláni,

kam vždy padá slunce neuprosný žár,

kterému jen lesa kůlový plot brání,

rozkvetlý vřes kryje celý suchopár.

A ten žár je stále parnější a prudčí,

vzduch jak by se vedrem tetelil a chvěl,

a v tom květném vřesu polétá a bzučí

malých, zlatokřídlých statisíce včel.

Je to jako moře růžovatých květů,

z každého je cítit celý zdravý les.

Na co myslíš tady? Na vděk dívčích retů?

Na červánků plápol, v kterém stojí ves?

Nebo z chudé půdy překrásný květ vida

týčit se a chvěti, voněti a plát,

na ty myslíš, kterým v hlavách stála bída

u kolébky chudé, soužení a hlad.

Ze podkrovních jizeb, chyží chudších skály

vypučeli přece v divukrásný květ,

z něhož statisíce jako včely ssály

víru, naděj, lásku, sílu svou a vzlet.