VŘES. (II.)

Stráň všecka vřesem zrůžověla

a v slunci tiše usmívá se,

sem pro med nyní letí včela,

sem oko zbloudí k tiché kráse.

Jak sama země by tu kvetla,

když zlaté slunce, dárce světla,

již krátí svoji cestu denní.

Ty nezříš stonků, nezříš stvolů,

jen nádech růžně fialový,

jímž stráň se halí s vrchu dolů,

než zapřede se ve sny vdoví.

Jen závoj růžně ojíněný

teď léto ještě prostřelo tu,

než přijdou smutné října změny,

než bude po snech, po životu...