VŘES. (III.)

Prastarý bor nade strání

do kraje se vážně dívá,

nad růžovým vřesovištěm

v starce myšlenkách se stmívá.

Zatím, co les temným chvojím

v dálku hleděl zamyšlený,

vřesoviště po úbočí

vplížilo se mezi kmeny.

Šířilo se řídkým lesem,

drobných kvítků milliony

každým rokem pronikaly

dále v lesa vnitřek vonný.

A teď, kam zří oko v lese,

kde dřív byla zeleň ztmělá –

koncem srpna jako divem

všecka zem je zrůžovělá.

Všecka v růžném ojínění,

když sem paprsk slunce vchází,

ba růžové polostíny

vzhůru se i po pních plazí.

Vzpínají se po pních vzhůru,

až kde stará sněť se křiví,

jak by chtěly upozornit

šumné vršky na ty divy.

Jak by v chmurné jejich dumy

nesly utěšlivá slova,

že až kmen se k zemi skácí,

aspoň padne do růžova...