vřes

už téměř všecko dokvetlo, zvadá,

už skvrny zlaté na stromech jsou,

po ránu rosa varovně padá,

lovecká puška s tichem se hádá,

na ostružiny děťátka jdou.

teprve teď se v pasekách, mlází

rozkročil chlapsky, plamenem zkvet’,

pohodil hlavou, jako když sází

sto proti jedné, jako když hází

sonorní výzvu do tváře let.

na tvrdé půdě chrabrý a tvrdý

pavučinami jeseně vzplál,

nad zchudlou zemí zasmál se hrdý,

modrou a rudou zapálil brdy,

se stráně na stráň zavolal: dál!

srna se dívá s okraje lesů,

cože to hoří na pěšinách,

z korun se plíží mrazný dech běsů,

u země zpívá kytice vřesů

o vytrvalosti v proměnách.