VŘES.

To kvítek poslední, to květ je mroucích –

když mlhy začnou slunce barvit jas,

a v noci chlad se skrádá do hvězd žhoucích

a těm, kdo k nim tam hledí, v srdce mráz.

A mnohé štěstí vypučelo s vřesem

a přišla zima, všechno uchladlo,

a přišel sníh a na květy ho směsem

i mnohou drahou ruku napadlo.

A sám a sám tu sedím s těžkou hlavou

a bledý, němý hledím na obraz

a na květinu před ním červenavou –:

Spi, dítě mé, – jen na mne čekal mráz.