VŘES.

Vidím Tě, duše má, s kyticí vřesu;

slunce se v západu chýlilo k lesu –

navždy si obraz ten v srdci svém nesu...

Na teskné planině chudého žití

vyrostlo drobounkých kalíšků kvítí,

kryje pláň písčitou, kam lze jen zříti.

Černí jen motýli slétali na ně,

Záduma hlavu zde klonila v dlaně,

vzpomínek teskných sem sbíhaly laně.

Až přišla v paprscích duše Tvá milá,

z vřesu mé pláně si kytici svila,

od smutku život můj vysvobodila!

Na květy klesají motýli bílí,

k trsům se Tušení Radosti chýlí,

Žal kdesi za horou neslyšen kvílí!...

Navždy si obraz ten v srdci svém nesu!

slunce se v západu chýlilo k lesu,

Ty Jsi šla, duše má, s kyticí vřesu...