Vřídlo Karlovarské.

Nechať řeky v dolech ječí,

a se chlubí jakkoliv,

že snad nosí lodě větší –

vřídla jsou mi větší div.

Teplice a Karlovary

po všem světě slynoucí,

lůna země naší dary,

vrou z propasti horoucí.

Temně na dně hučí vřídlo,

pára skálou cpe se ven,

napružené varu křídlo

prudkým tryskem skáče v den. –

Kdož té rokliny dno skalné,

kdož tu dílnu vřídla zná?

kdož ty síly pružné, valné,

vřelých vod těch vyskoumá?

Z vůle Boží mocně vládnou

po tu dobu živlové;

co nám div, jím hrou je snadnou,

každý hrá dle vlohy své.

A z té hrůzy léky vaří

dobrodějná příroda! –

chvalme, jenž tím lidi daří,

Boha, všeho původa!