Však zítra...

Dnes jakás divná klidu předtucha

mně tajuplně o dno duše zvoní,

jak šeptal kdos by zvěst mi do ucha

o žití vrby, jež se nad hrob kloní,

u hlav tichého vyrostla ta spáče,

kde matka, žena, dítě snad proň pláče.

Pryč zaháním ty stíny, resignace

chce sednout na stolec mi života,

v můj klid krev divně v srdci kolotá,

dnes mír – však zítra nový boj a práce!

Ne, že bych se jich bál, těm zvyk’ jsem juž.

Leč skutečného klidu velká žízeň

mne prochvívá... Nač házet kolem v hluš

svých citů vzlet a ducha svého trýzeň?

Ne umdlení! Za sta bych dnes měl síly,

jen vědět, někomu že zpěv ten milý,

že někdo při něm zadumá se sladce,

že dívčí ret jej v taji šepotá,

že klíčí láska jím a dobrota...

Pak vítán, boji, buď i nová práce!

Jen věděti to! Leccos v duši spí,

co novým jasem snad by vzbudilo se,

co novým vínem v láhvi duše čpí

a vzpláti může v paprscích a rose.

Však nevím to a v zraku se mi stmívá,

kýs’ anděl dál svou píseň v srdci zpívá

do vřavy všední, v malých bojů hádce.

Vše mizí, z duše spadla slepota

a cítím silný tep, ruch života,

a jdu, kde kyne nový boj a práce!