Vše chvílí šera usíná...

Vše chvílí šera usíná...

Tu sní se rádo, vzpomíná,

sta postav vyvstává: druh, žena.

A dřív než lampa rozsvícena,

v zasněný prostor teče čas.

Jak pramenů by lkal to hlas,

neb jakby s vanem růží zdvih

se nakažlivý, zdravý smích,

kouzelný, dávných mrtvých smích.

V míjení roků, dnů a chvil

jak mrtví, živí návštěvníci

by přišli ti cos ještě říci,

cos nikdy, nikdy netušil.

Zas vidíš ty, co dobří padli

se vzdávajíce v marné hře

ničivým živlům v pokoře,

když potichu se žitím kradli.

I jiskřivý těch vidíš zrak,

jich plamen ran, jež hrdě bolí,

když rvou se o krok vpřed a vpřed,

jen o malý krok vpřed a vpřed

i přátel přes mrtvoly...