Vše hyne.

Vše u nás mizí, všecko u nás hyne,

nejen ten mrav, i milá zvěsť;

cizáctví zmije v síních se nám vine,

a planosti nás svírá pěsť;

co bylo druhdy těchou v kruté práci,

to všecko všudy napořád se ztrácí.

Kde rodná píseň naše čarodějná?

kde drahých otců dávný vzkaz?

Uprchlo všecko, jako ptáků hejna,

když Jeseň slaví hodokvas,

a Sever, listí zlou škubaje rukou,

svou píseň prozpěvuje trudnozvukou.

Kde pohádky, jež vypravoval v šeři

žen českých růžovitý ret

při přástkách za zimy a draní peří?

Tenkráte jinaký byl svět!

Kdo spěchá ještě na besedu vrátky?

vše pohozeno: zpěv i kolovrátky.

Vše jini, žel, lip u chalup již není,

vždyť vrhaly prý v síňku stín;

z přístěnku prchlo dumání a snění,

víc světla tam, leč krásy míň,

jež tu tam sedne jenom v dílčí líčka,

neb do kolébky v oči andělíčka.

Řeč zkalena, vše zaměněny šaty,

a bibli vytisk‘ nebeklíč;

na místě jedněch desatery platy,

na místě pluhů pouhý rýč,

na místo besed klep a chvast se množí –

tak zaměnil čas „Bojovníky Boží!“

Ach, hyne vše, a za mrav dávné doby

nic nedal plachý času chvat,

jen cizí šat a cizí nezpůsoby

a štítek s číslem v čelo chat

a zámek s klíčem k dveřím pod záklapku

a portu na vojanskou starou čapku!