Vše mohlo jinak být...

Vše mohlo jinak být, si často myslím,

nit žití svého kdybych v dobách těch,

kdy ovládat ji lze, byl jinak ved’.

Tu v dlaně klesne zamyšlená skráň

a v možnostech duch hýří znavený,

jak mohlo všecko jinak, jiné být.

Tak dovést vždycky snášeti své jho,

krev hřebce necítiti vzkypělou,

jenž vzpíná se... vše mohlo jinak být!

V čas nedovede člověk vyčkati,

vždy hledá pravé, ale v shonu tom

vždy chytne nepravé – to kdyby, kdyby!

Ó sílu míti tenkrát, první verš

kdy dral se z hrudi a jej rozmáčknout,

jak u kolébky hada Herakles,

své uši zacpat voskem lhostejnosti

ku vábným zpěvům Siren lákavých,

jak Odysseus učinil soudruhům,

chtít zůstat v stínu, ve své slabosti

se skrýti, Schillerův jak praví chor,

a nevyzývat v boj ty démony

svých ňader, touhy své! Co sklamání

jsem uspořit si moh’, co závrati,

co vřavy bohopusté, tajných dýk

a šklebů zjevných a co nepřátel

za všecko dobro prokázané jim;

jen sílu míti, celou duši svou

si nechat pro sebe, ne pytvat ji

a házet v dav. – Vše mohlo jinak být!

Však co je platný stesk, co život v snech!

Ta chvíle, v které (dle slov Byrona)

si lidský osud koně přepřahá,

jest propasena pro vždy, ztracena.

Teď nutno nésti své a s málem zde

se spokojit a víc již nežádat

a stát se zvolna starým fatalistou,

a věřiti, že osud určen jest,

a nemudrovat, zda ten právě pravý,

pod jehož svorem zmítáš se a lkáš,

zda pravý nebyl onen vysněný,

s nímž minul jsi se? Brát vše, jak to jest,

i za bolest být vděčným, vlídné slovo

jak zázrak vítat, věřit v upřímnost

těch upřímných, dál dobro chtít a hledat,

a vznést se k výši toho poznání,

jež všecko chápe, všecko přehlíží

tím, že to zná, a nevyčítat víc,

že mohlo snad vše jiné, lepší být;

vstříc hledět smrti klidně, kdykoli

se přiblíží, na dvéře zaklepá,

své práce klubko dále rozvíjet,

kam stačí nit a pevně věřiti,

že všecko ústí v cíl, byť neznámý,

že v jakés dobro, třeba cizí nám

a vzdálené v sled splyne každá věc,

že vše se v akkord smíru zkonejší,

jejž zaslechne však ucho ztýrané

tam z hudby sfer, jej tady tušíc jen,

že zaslechne jej třeba odrazem

v tom aspoň přechodu, než v prázdné nic

se shroutí vědomí do pusté tmy,

na vteřinu – však zaslechne jej přec!