Vše usíná.

Ztich’ vůkol práce ruch a spor,

a pozvolna se stmívá,

mhla zahaluje čela hor –

i ptačí tichne rozhovor,

a střemcha úzkostlivá

mdle bílou hlavou kývá.

Jsi plna květů; její dech

v šíř vůkolím se proudí,

srn dávno v porostu si leh’,

a pod nohama vzdychá mech,

jak žal, jenž v hruď se loudí

a v dumách srdcem bloudí.

Vše usíná, vzdech usne též,

až zavzní jednou maní

hlas zvonku, jejž má v ňadrech věž –

ó, srdce lidské, už se těš –

jak teď zní na klekání

v smír bolestem i lkání.

Jak usnul drobných pěnkav rod

teď v skrýši kyprých snětí,

a malý střízlík pokraj vod:

tak usneš též, ať tobě vhod

ať ne! Zda sen to děsný? –

V tom skryta kouzla Vesny!