VŠE ZACHVÁTIT...

V třesení hořkém hvězd, jak v rozdrážděném roji ohnivém,

včelaři bezmocní, jste stanuli s bázlivým obdivem?

Či v prostřed nejjemnějších polibků snad vašich sester sen

k vám šlehl výčitkou, jak žal zajatých královen?

A let myšlenek nejvyšších ve světlech nádherných

vám slunce zastínil, jak oblak labutí z ostrovů severních?

Chlad lásky vznešený jste cítili? Oddaní, jako ptáci jsou,

když prachem, vytrhaným na prsou, svých dětí lože vystelou?

O jak byste se, slabí, zachvěli a tváře zastřeli,

kdybyste v bílém oslnění chvíle té svou duši uzřeli,

jak šílí v marném zápase po rozlomení pout,

tisíci zraků touží vyžehnout, tisíci prsou vydechnout,

tíž věků střást a polibků jak extatický sad

až k nebes jasu vyrůstat, jar šveholením zajásat!

A v nekonečno radosti rozvlnit blankyt dechem svým,

stan vydutý a praskající vichřicí, rozpjatý nade vším!

A srdce dychtivé jak vír na moři světla rozkroužit,

všech srdcí tepot, stržený, v hloub jeho rythmu pohroužit,

a jako síla hřmít, jež světy vzdálené z os vyvrací,

a v jedno slunce plamenné je znova navrací!

Vše zachvátit a v krásy vyhnat květ, jak míza prostoupit,

v plod nechat usládnout a zduchovět, smířit a vykoupit,

vše nezrozené z noci vyvolat, obejmout v jásotu,

a všechno mrtvé v nový žár navrátit k životu!

A jako vítr nezranitelná, jak léto horoucná,

uprostřed blesků tančiti nad horizonty budoucna;

tisíci rukou bořiti, tisíci rukou stavěti,

zahrady nadějí tisíci obrazností rozežhavěti!

A veškeré rty země mateřské, rty větrův, ohně, vod,

rty hořké vegetací zamlklých i zvířat tajuplný rod

a kamenné rty skal, zaťaté tíží v lethargický klid

i tragické rty osudu, své triumfální písni naučit!

A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět,

luh tropický kde světů nejvyšších se jiskří rozeset,

a nejsladším, co hvězdy střeží v zlatém květu svém,

jak úl svůj včela loupežná svou obohatit zem.