Vše zaměňuješ při svém věčném kvasu,

Vše zaměňuješ při svém věčném kvasu,

v čem život ujme se a síla buší.

V tvar okázale vdechuješ sic duši,

leč neustále zas ji ničíš v času!

Svým dechem křísíš píseň v ptačím hlasu,

leč písní tón zas dravce v zlobu vzruší,

jenž zdanou kořist pro své mladé tuší

a skřivánka jim nese z moře klasů.

Ty jaro voláš, květy nutíš z půdy,

leč při klíčení ničíš útlé símě...

Zda ze msty, rci, či z hravosti, či z nudy?

My domýšlivě vznášíme své týmě,

leč domýšlivé soudy jsou jen bludy.

A ty jen díš: „Aj, rozumíte vy mně!“