VŠE ZMŮŽE LÁSKA.

Ve prachu silnic vleče nohy své,

trup, spola obnažený, smýkaje

po zemi, letním žárem prohřáté.

A z očí resignace tesklivá

mu tupě zírá ve tvář kolemjdoucích,

mdlá resignace zvěře nemocné.

Chvílemi stane tupě, bez hnutí

v zem upíraje šedý, blbý zrak,

jak byl by smířen kalužinou chladnou,

v níž teď své obě ruce vnořil chtivě.

Bělavá pěna z rozšklebených úst

se časem dere, jak by nashromáždil

své sliny k jedinému plivnutí

na tvrdou zem tu, po níž tak se plouží.

A jak by náhlou sílu pocítil,

chce vstát – však rázem klesají

do prachu jeho znetvořené nohy,

zkroucené, slabé, jak dva otazníky.

A mnohý chodec plaše vrhne naň

soucitný pohled. Dívky ubledlé,

o statné paže druhů opřeny,

uroní z ušlechtilé ručky své

s vysoka lesklý peníz v jeho dlaň.

Jsou dojaty. Jdeť o mrzáku zvěst,

že lásky jest on dítě. Zkažený

kýs učitel, jenž trapnou pověst získal –

anekdot svojich romantickou směsí

a zjevem interesantně trpícím

prostičkou dívku k sobě upoutal,

jež – znajíc vše – přec k němu přilnula

tou zvláštní, velkou, obětovnou láskou.

Let dvacet tomu. Lidské toto zvíře

je plod jich lásky. Plané jabloně

jak zakrsalý plod v prach silnic padne

a v dešti, žáru hnije nepovšimnut –

tak byl on zrozen pro té země prach,

jejž skrápět bude svými slinami,

až zde kdys najdou jeho mrtvolu!

To zřel já včera: Vytřeštěným zrakem

s úžasem stíhal zrůžovělý prach,

pod koly těžkých vozů formanských,

jenž zdvih’ se v dáli v rudém požáru

letního slunce, v bor se chýlícího.

Na dávný večer vzpomněl jsem v tu chvíli:

To v dálném bylo kraji, velikého

blíž města. V rudém svitu z výletu

se navracely řady kočárů

a pod kopyty koní růžový

se vznášel prach. A městských dívek řad,

na paže milovníků zavěšen

– růžemi šípků ňadra zdobena –

se vracel němě z hloubi tmavých lesů

a ještě – v mdlém jak dozvuku – jich taili

objala časem ruka milence.

A čet jsem v ohbí stichlé silnice

tři slova, vrytá hůlkou do prachu:

„Vše zmůže láska“. A teď v hořký smích

propukám při té dávné vzpomínce:

Zde chtěl bych mít ta slova v prachu psaná

a vzal bych pod paží to dítě lásky

a ke sladkému nápisu je ved –

a pošlapat bych nechal slova ta

v ráz těmi příšernými otazníky: –

„Vše zmůže láska“.