Vše ztraceno...

Vše ztraceno, vše umřelo mi

a je tu vše jen trudný klam,

zde jdeš jen cestou trním stlanou

a darmo ptáš se, proč a kam.

Zde paprslek se každý lomí

na šíré pláni pustých vod –

vše mrtvo! – s duší utýranou

i já jen také umřít chtěl.

A teď, kdy v jedné jarních nálad

jsem prvně vyšel z města ven,

s tou duší plnou, plnou žele

a k smrti štván a unaven,

já všude kol jsem cítil sálat

neznámé touhy po štěstí,

až otázkou cos plá mi v čele:

A ty bys, hochu, umřít chtěl?

A vánkem to kol hlavy chvátá

a já tu k očím tisknu dlaň –

mně chybí pouze onen v dáli,

ten drahý mrtvý... myslím naň

a ve vůni, již dýše máta,

si myslím, já snad jako on

že umru kdys – a čelo pálí –

v den, kdy bych nejmíň umřít chtěl.