Všechno již umíte...

Všechno již umíte!

Na nebi runy jste přečetli hvězdné,

vesmír jste změřili, hlubiny bezdné,

zemi jste zbadali od pólu k pólu,

tisíc mil vzdáleni, mluvíte spolu,

ve vzduchu lítáte, obrovští ptáci,

pod vodou plujete rybami zcela,

sto tisíc metrů svou vzdálenost ztrácí,

sto tisíc metrů když monstrosní děla

vrhají zkázu a sejí žeň smrti...

Všechno již umíte!

Všechno již lidský si podmanil duch,

oheň i vodu i zemi i vzduch,

v šíleném rozpětí, které až drtí...

Všechno již umíte!

Úžasná lidského ducha je síla,

úžasny výboje, úžasná díla!

A přece, přece

z pod masky odkryté,

jak dravec z klece,

ze všech těch vědění

zuby vždy vycení

bestie bílá!

Vidíte, vidíte požáry rudé

hořících vesnic a hořících měst,

zástupy hladových, vyhublé, chudé,

prodanou nevinnost, zdeptanou čest,

potoky krve, jež řinou se všude,

barvíce silnice, ulice, pole,

barvíce lesy i skaliny holé,

barvíce do ruda bystřiny, řeky?

Vidíte furie, běsnící vzteky,

bořící v mžiku, co stavěly věky?

Vidíte v ssutinách nádherné chrámy,

oltáře zbořené, zprzněné chámy?

Slyšíte stenání, úpění, vzlyk,

slyšíte kletby a divoký ryk,

smrtelné výkřiky vražděných po stech,

smrtelné výkřiky, mrazící v kostech...

smrtelné výkřiky po pláni rudé –

všude, och, všude – – –

A přec to všecko zní marně a hluše

v strašlivých doménách, kde není duse,

v doménách bez lásky, bez citu zcela,

kde jen vždy bezmezná sobeckost zela,

tyjící z námah a mozolů jiných,

ze slz a strádání sirot a vdov.

Vidíte srdce ta tvrdší než kov?

Co chtějí po nich ta vychrtlá těla

vyhaslých očí a tváří tak siných?

Co chtějí v doménách bez citu zcela?...

Vidíte, vidíte paláců okna,

veliká, bezcitná, luxusní okna,

svítící, zářící, hořící tmou?

Tisíce světel tam v záplavě hoří,

v bílé té záplavě, v tom světel moři

tančí tam, zpívají, baví se hrou –

a dole v sklepeních chudáci mrou

bezmezným strádáním, zimou a hlady –

Bezcitnost bezmezná všady, och, všady!...

Bezcitnost, která jen bije a tyje,

která jen rdousí a lakotí sobě,

neznajíc jiných, jen pro sebe žije,

bezcitnost sobectvím, vášněmi zpilá,

bezcitnost, která i na čerstvém hrobě

dovede tančit – och, bestie bílá!

Vidíte, vidíte!

Všecko již umíte!

A přece, přece

z pod masky odkryté,

jak dravec z klece,

ze všech těch vědění

zuby vždy vycení

bestie bílá!...

Všechno již umíte!

Jedno jen nevíte,

jedno jen neznáte – jedno, jež nutno!

Slyšíte: více než chleba

lásky je třeba!...

Jenom jste intelekt pěstili stále,

jenom jste věděním sytili duši,

srdce však zůstalo ubohé, malé,

srdce jste nedbali, nedbali citu,

srdce jste nechali umírat v hluši...

Proto teď v duši tak pusto a smutno...

Proto tak chladno i v slunečním svitu...

Proto to vědění dusí a drtí...

Cítíme: kolem nás doména smrti...

Cítíme: jedno jen zachránit může:

Odhodit falešné, smrtící masky,

které nás rdousí, vždy svírají úže,

vyzvednout kulturu srdce a citu,

vyzvednout kulturu tvořivé lásky,

a její vítěznou, magickou silou

ubíti v člověku – bestii bílou!...