VŠECKO!

Zřel jsem Vám do očí. – Co as tam psáno

o žití v budoucnu pro mne i Vás?

Noci-li vášnivé či slunné ráno,

paprskem, písní veselou stkáno,

anebo večery, snů plné, krás?

Žár Vašich zřítelnic v prsou mne žhaví,

nedá mi klidně za noci spát,

za dne v sen vášně mne skolébá dravý:

„Života pramen, dí, démant jsem pravý,

pro mne ztrať všecko a všecko měj rád!

Myšlénka havraní v skráň-li ti padne,

vířívá píseň má splaší ji hned,

v náručí stisknu tě horké a vnadné

a spíš pak slunce žár na nebi schladne,

než s tebou u tebe pro tě můj hled!...“

V prsou mně víří cos, kolem jde hlava,

hledím jak okouzlen v očí těch svit:

každá z těch zřítelnic perla teď pravá,

jako když v rose a paprsku vstává

den tichý, májový, zlatým snem syt.

Tak plny oddání, tichy a měkky

oči ty věsí se ve rtů mých dech:

„Pro dnů svých lahodu i nocí vzteky,

pro vše, co budeš mít nyní i s věky,

na tvých jen prsou mne spočívat nech!“ –

Ni noc jen vášnivou, ni žhavé ráno,

ni pouhé večery vysněných krás –:

když’s mi tak oddaně řekla své „ano“,

celé jsem žití zřel v očích těch psáno,

ať si jde v jaro či léto i mráz –

vždyť osud na věky spojil je v nás!