VŠECKO ŘÍCI.

Ach, všecko říci!... Básníka mi ukaž,

jenž řekl všecko! Jenž svou duši vysvlek,

do naha vysvlek, aby vidny byly

i jizvy, choroby a hanba její!

Nu, maskujem se při vší upřímnosti

a nežli do světa jdem, shlížíme se

v zrcadle dlouho, koketní jak dáma,

i úsměv nastudujem pro ulici. – –

A možno jinak? Zkus se jenom svléci

a vyjdi s nahou duší na náměstí!

Rozšafné dámy budou padat do mdlob

a cudné krasavice pohorší se

a prvý strážník, který tebe zočí,

komisní plášť svůj svlékne, přikryje tě

a na strážnici tebe vléci bude,

pak po výroku soudce v kriminále,

či podle dobrozdání psychiatra

v blázinci zavrou tebe, pošetilče,

a plným právem – neboť říci všecko?

Jak možno žádat, by se styděl každý,

kdo spatří tebe, za své jizvy, vředy

a hanbu duše své – za toto všecko,

co chtěl bys ty tak v odiv světa nésti?

Ah, říci všecko!... Pošetilé pero,

jen opovaž se!...