Všecko.

Všecko se slilo v jeden žel,

všecko se slilo v bolest jednu.

Je mi, jak ztemnělým krajem bych šel,

vzdáleným krajem kdes v nedohlednu. –

Nad sebou stromy, vůně jich

jak by mi zalila tesklivou duši...

O kroky poutníků vzdálených

zaryté v noční, nesmírné hluši!...

Všecko se slilo v jeden šum,

v jedinou píseň stesku a dum – –

změkčilá lítost třesavá! –

Chůzi má lehkou jako pták –

pohleď mi, dítě, v planoucí zrak –

slzami z dávna v něm zahrává.