Všední balada.

Pochovali samovraha

bez kněze a bez modlení,

nedali mu ani kříže

lásky věčné na znamení.

Odešli; však přece někdo

nad rovem zaplakal v hoři:

matky láska, jíž předsudek

slepých lidí neumoří.

Odešli; však přece někdo

na rov plakal slzy vroucí:

věrné dívky milování

jako peklo všemohoucí.

A když jaro pestré květy

na vše strany rozesílá,

vyrostla tam ze slz matky

růže vonná, růže bílá.

A kde lkala v těžkém hoři

lásky dívka bledolící,

stíní růže zkrvavělá

samovraha popelnici.

A co lidé zapomněli,

nebe samo učinilo,

když na rakev místo slzí

rosu svou i květy lilo.

Nade hrobem o půlnoci,

viz, dvě hvězdy mocně planou:

duše matky – duše dívky,

volající: Na shledanou!