VŠEDNÍ BALLADA.

Pro to jedněch očí lhaní,

dítě mé,

přišlo’s mi tak z nenadání,

dítě mé!

Bledá jsou tvá líčka malá,

dítě mé; –

však jsem já se naplakala,

dítě mé.

Zapomněla jsem už všeho,

dítě mé:

že’s jen mělo oči jeho,

dítě mé!

Před lidmi se nezastydím,

dítě mé,

oči ty však nenávidím,

dítě mé!

Ale to jsou řeči liché,

dítě mé –

tvé už jsou tak hodné, tiché,

dítě mé.

A ty vlásky tvář ti zlatí,

dítě mé,

že ji musím zulíbati,

dítě mé.

Přec jen škoda, – že se na ní,

dítě mé,

nedočekám pousmání,

dítě mé!

Už se stalo! – můj andílku,

dítě mé, –

pojď, dám si tě na postýlku,

dítě mé.

Vzpomínáš mi na hrdlici,

dítě mé,

na krčku pruh černající –

dítě mé!

Děsíš mne tou černou prouhou,

dítě mé!

Pojď, dám košilku ti dlouhou,

dítě mé.