VŠEDNÍ CESTOU.

Já rozdmychal žáry kdys ve tmách tvé bytosti;

a vím, že tvá touha ze hlubin nitra

se vynoří, v nervech tvých žíznivě uhostí

a do noci vzkřikne – snad dnes už, snad zítra.

A vím, že z rána oči tvé spočinou

hned na prvním muži, jejž potkáš, tak dlouze –:

dáš číst mu sny nocí s bázní dětinnou,

číst vášeň svou maně, v bezvědomé touze...

Snad v líci mu postřehneš zachvění úžasu

a z nitra mu vycítíš smyslné vření,

však záblesk ten žhavý nenajde ohlasu

ve tvé duši tak slabé, procitlé v okamžení:

ve vzpomínkách cesty klidné a bezpečné

na hruď mou, tak známou, kde’s chvěla se žhavě,

k níž po vzdání prvním ve mdlobě horečné

se bázlivě tiskla’s a plakala usedavě –

a ve zvyku plachého ptáka, jenž do výše vzlét’,

zkad vábí jej nový kraj... Ode dni ke dni

jde pohodlně obvyklým, přímým vždy letem zpět,

kde čeká jej hnízdo – známé a všední.