VŠEDNÍ DEN

Jde večer velkým smutkem smutný...

Jdou ulicí tvou žebráci.

V špinavých hadrech přejdou mimo,

ten zpříma, ten se potácí,

ten vyhrožuje, proklíná,

a ten zas v pláči vzpomíná –

– Neslyšel’s? – V planém hluku včel

jako by buben zazvučel...

Má večer svoje kouzlo tiché.

Však proto nehleď na ženy!

V hedvábných šatech přejdou mimo

ty ctnostny a ty zkaženy –

z nich každá úsměv na líci

jde vstříc své vlastní vichřici –

– Neslyšel’s? – V planém hluku včel

jako by buben zazvučel...

Den za dnem víc mé srdce stůně

a marně bolest přemáhá.

Co chtěl jsem dříve, nepostačí:

klid pevný, pevná rozvaha.

Slyš! Kterak buben vábí zas:

Je války čas! Je války čas!

A kdo jím srdce omámí,

jde za námi – jde za námi!