VŠEDNÍ PŘÍBĚH.

U samé střechy doupě, klec,

pro lidské mládě, ničí věc.

Na pustém rámu píšťaly,

na úzkém okně zdoba levná:

Tu pohádkově něžný květ,

tam zpřeházená břevna,

opodál ulomená snět

s bodliček kříšťaly.

Nad okraj štítu, u nebes,

bělostný kocour, měsíc, lez.

Jako by čekal u skrýší,

pozorně stanul ve výši

a tlapky lehce nazrzlé,

klaď tiše na sklo zamrzlé,

by ledy květin roztavil.

Stroj rozběhlý se zastavil.

Sehnutá dívka ubledlá,

na měsíc dlouze pohlédla.

Byl tupý – pomatence hled.

Byl smuten, tich a hrozně bled,

jak utišený smrtí hled,

jak sluncem vybílená leb,

jíž na žerď jakýs tulák zved.

Šat z krajek vzdušných, plesový,

spad na podlahu v podkroví.

Po tváři siné, hubené,

na dlaně v klíně ztulené,

na prsty propíchané, studené,

se velké slzy valily

a pálily a pálily – – –