Všední román.

Kdys na balkoně zřel ji stát,

ve oku a radost a smích v líci,

a v srdci svém to cítil plát –

však, bože, jak to říci!

Pak unášel je tance rej

ve plesu hudby jásající,

hlas lásky volal, čaroděj –

však, bože, jak to říci!

Pak alejí šli pospolu,

po dešti bylo, při měsíci,

nad hlavou dumy topolů –

však, bože, jak to říci!

A leta žil pak zádumčiv,

na listí patřil padající,

a v srdce sáh’ mu smutek niv –

však, bože, jak to říci!

A zázrak! přece zval ji svou,

tisk’ skráň svou těžce zápasící

v noc jejích ňader bouřlivou –

co, bože, teď měl říci!

Až po roce, kdy jako květ

po bouři k němu vzhledla snící,

ve tváři svého děcka čet’ –

to vše, co kdy měl říci.