Všední verše.

Krásné naše přátelství

jako růže líbá vůně,

jako slunce při východu,

měsíce jak první zář,

jak Tvá jemná milá tvář,

jak Tvá láska musí býti,

po niž srdce moje stůně.

Nad krajinou tícho, tícho,

I ten les již dřímá,

Přírodu v svou vonnou náruč

Noc překrásná jímá.

Zašuměly stromy v spánku,

V snu se k sobě sklání,

Snad jich také tísni touha

V marném lásky lkání.

Vystoupil měsíc z oblaků

a jasně svítí na zem,

on svítí na mne; stojím sám

a chvěju se jak mrazem.

Že mrazem? bohudik to ne,

vždyť zahalen jsem v plášti –

zimě se opřu – ale jak

tvé nelásce a zášti?

Poumřelé city v srdci mém

opět své hlavínky pozvédají

a obrací zvonky své ke mne výš

a zdánlivě zraky se ptají:

„Ty blouznile snivý, což myslíš snad,

že budeš šťastěn znovu?

Což nevíš vic, že lůzný náš květ

vyrůstá ze hřbitovu?“

„Já Tebe, dívko, milují!“

a sám se divím tomu –

což možná znovu kvésti zas

již pouschlému stromu?

O běda, že se lásce své

jak divu divit musím –

ona zas v žár se rozlehne,

jejž s tíži jenom zdusím.

„Já jsem Tvá věrná přítelka!“

nešepce ret Tvůj více,

„Já milenka Tvá!“ – vyznání

to zbarvilo Ti líce.

Tvé lásky plamen vyskočil

Ti ze srdce na líce –

leč škoda – že to hektické:

vždyť zkažené máš plíce.

Cokoliv jsem v snech blažených

neb divých bouřích sníval,

cokolivěk jsem procítil

neb písních sobě zpíval,

cokoliv ještě v srdci dlí

a tajemně je hněte:

to vše jsem nalez’ v oku tvém,

v němž živá láska květe.

Na nebi plul měsíc tichounce,

tak tíše jak by umíral

a ještě při vzdechu posledním

své hasnoucí oko otvíral – –

Teď otevřel oko – a jeho svit

pad’ na mne jemně a bolně,

tak že vzpomenuv si na lásku svou

jsem zaplakal mimovolně.

Nevím, proč dnes jsi nebyla

jak ondy ke mně vlídná?

Snad znamenalas bolest mou

a pouta moje bídná?

Snad znamenalas v tváři mé

ten plápol srdce mého

a chtěla jsi snad k spáse mé

udusit plamen jeho?

Byla by marná práce to;

mé srdce – Vesuv žhoucí,

jenž by v své lůno pochoval

i lásku Tvou horoucí.

Vždyť zjevně se Tvá ruka třásla,

když jsem se ji byl chopil,

a srdce mé se s sebou třáslo – –

a slzou jsem ji skropil.

Byla to smutná situace,

myslím, pro nás oba:

ve srdcích láska plamenná –

na tváři líčená zloba. – –

Na nebi husté obláčí –

je vitr rozehání,

přede mnou vody hladina,

do niž se vrby sklání.

Teď vítr vlny rozedmul,

divoce vzhůru šumí

a lkají v žalu hlubokém

za mnou mé lásky dumy.

Zhnusila se mi ta vřelost,

s kterou jsi mne objímala,

dobře věděl jsem, žes zase

jako obyčejně lhala. –

Proto zatřásl jsem sebou,

až ses lekla – snad v myšlence,

že do mdloby padám láskou

k Tobě, své drahé milence?

Větřík zanáší z dálky hlas,

jejž housle doprovází,

a na hrob svadlých tužeb mých

květ upoménky sází.

Mnohá vyrůstá pomněnka

a krvavá i růže,

leč podat k tomu kommentár –

to srdce mé nemůže.

Složil jsem ruce mrtvě v klín

a nechal svého snění

o lásce naší bývalé,

již bohudik vic není.

Vždyť bych byl málem utonul

v sladkostech těch titěrných,

jimiž’s mne obsypávala –

a ve Tvých očích černých. –

Ráj byl to mého života

a přece rád jsem z něho,

vždyť bych byl málem ztratil v něm

zbytky rozumu svého.

Nejsem vic mocen zápalu,

mé srdce poušť je zpráhlá,

na níž květ jeden po druhém

uvadnul zponenáhla. –

Nejsem vic mocen nadšení –

jen v bledohrůzném smíchu

nalezám úkoj, – jevím v něm

svůj život a svou pýchu.

Srdce moje velký hřbitov...

Dřímají v něm samé panny,

samé panny krásou skvoucí

beze chyby, beze hany.

Každá z nich má v rukou růži

a nad rovem každé zpívá

v noci žalnou píseň slavík,

že se hrůzou cit můj skrývá...

Jak se ty časy mění přec!

před nedávnem tak blahý –

hledám teď marně útěchy; –

marnéť jsou moje snahy,

marnýť můj život veškeren –

tak jak ten větřík hravý,

jenž běží travnou dolinou

a přes potůček lkavý.

On zalétá v ten širý kraj

bez konce a bez cíle –

snad ví, že mně je podoben

a mé životní síle.