Všední verše (I)

On byl tak tichý, bez života celý

a málo mluvil, to jen se přátely,

a co kdy řekl, hloupostí to zvali

a na to smích mu za odměnu dali.

Kdy nic nemluvil, platil za tupého,

a kdy se vznítil plamen v srdci jeho

a on jak prorok povstal v řeči smělé,

hned podivínstvím nazvali to celé

a smáli se mu, že je nedospělý,

a ve hrdosti k němu pohlíželi.

A co on k tomu? – mlčel jako němý

a smál se taky, sám jsa nade všemi,

a smál se s nimi; někdy slzu zronil, –

ne, že se mu snad nikdo neuklonil,

však – jak to bývá, mladé ze lítosti,

že lidem na slovech je planých dosti,

a že i pravda, již byl řekl jiný,

že zdá se lží a že znak nosí viny

a že ta pravda, kterou lidstvo hledá,

tak churava je dosud a tak bleda,

že kostlivcem se zdá být pravdy pouhé –

a že než dospějeme k tomu cíli,

že bude třeba doby ještě dlouhé,

a my že toho jsme se nedožili.

A proto plakal, pak zas němý celý,

jakby mu slova na rtech odumřely,

a neřekl jim více ani slova –

potichu zaklel, na to mlčel znova.