Všední verše (II)

Jej nevábíval povrchní lesk světa,

ni jeho šperk, ni všecky jeho vnady;

snad že byl mlád a mladý duch zalétá

pryč ze světa a rajské hledá sady

a prchá ztad, kde lid se vábně směje;

on nechce vědět, co se v světě děje,

a nechce sloužit, chce být vlastním pánem

a v nadějích se mní být velikánem,

a myslí si, že nenáleží k lidu,

a nechce snášet vespolek s ním bídu;

ba nevěří, že s lidem kdy být musí.

Co není ideál, to mu se hnusí,

a dělá plány, jimi svět otřásá,

a kdy se zvedou, jako blázen jásá

a nevěří, že někdy půjde spáti –

on myslí dál, a tak si život krátí!