Všední verše (III)

Nedávno řek’: „Mě není tady třeba,

a pakli k žití kousek stačí chleba,

tož dejte mi jej v rakev na posilu,

bych, až se zbudím k poslednímu dílu,

měl něco s sebou, co je ze člověka.

A kam veškerá tužba lidí těká?

Jen chleba chce a jenom chleba zase,

a kde je chleba, vždy a všude ptá se,

a co jím není, nejde do života,

a kde ho není, tam je pouhá psota,

a kde je chleba, tam je život pravý,

že za ním pílí chvatem lidstva davy,

a kde je chleba, tam je rozum samý,

a kde ho není, tam jsou bludy, klamy,

a kde je chleba, tam je citu mnoho,

a kde ho není, tupá mysl z toho,

a kde je chleba, tam je nebe blízko,

a kde ho není, tam to stojí nízko;

a kde je chleba, tam je zbožnost lidu,

a kde ho není, máte hřích a bídu.

Nuž co tu já? – radš půjdu spáti dolů

a poulevím zžíravému bolu,

a chcete-li, tož dejte mi kus chleba,

však na věčnosti není mi ho třeba.“