Všední verše (VIII)

On blouznil, bloudil po nebi,

kdy uzřel její líci,

on blouznil, to že miloval

překrásnou baletnici.

On blouznil, kdy se na něho

usmála v krásné tváři,

a myslil chuďas, láska že

jí z tmavých očí září.

A když se jiný blížil k ní

a sladce k němu ona,

pomyslil: to je z úcty jen,

jak má ji primadonna.

A jiný když ji celoval

a líbal v ústa vřele,

zahořel žárem, proklínal

své živobytí celé.

A když se zas naň usmála,

zapomněl všecko pádem,

a kdo ji dříve zulíbal,

toho zval kamarádem.

A blouznil dál, až doblouznil,

a to z té baletnice,

až ulehnout si musil v hrob,

by nezablouznil více.