Všední verše (X)

Zas jindy dva se vzali za sebe

a za čas žili každý pro sebe.

On pije víno, jezdí na koni,

že sotva kdo ho v trysku dohoní,

pak hraje v karty, činí návštěvy

a ztýrán dochází tak úlevy.

A ona – bože – mokku popijí

a za čas koná malou partii

buď do lázní, buď někam k příteli;

nu, lidé o tom více věděli.

Kdy potkali se jednou do léta,

jak lidé vznešeného ze světa

se uklonili dvorně s pozdravem

a hovořili lidí před davem.

On jí „madame“ a ona „pane“ mu:

„jak? těšíte se zdraví stálému?“

On děkuje, i ona děkuje,

a rozmluva tak plna vděku je,

a není sváru, není soužení,

a není lásky, není toužení;

a byl to život v skutku veselý,

až oba jednou taky umřeli.

Zde sluší ještě něco povědět:

že teprv za plných se deset let

o smrti choti své on dozvěděl:

kýs přítel mu to maně pověděl.