VŠEDNÍ ŽIVOT.

Tak přes chvíle si pomáháme,

jak v životě to právě jde,

vždy vůle chce a čin se láme

a někdo vždycky trpí zde.

Tak po špikách jdem’, stařec Osud

by nevzbudil se nevrle

a nesem’, jak jsme nesli posud,

dál touhu v duši otrlé.

Ať padnem’ – někam padnem’ vždycky,

buď v nic, buď ženy na ňadra,

nebude jiný osud lidský,

v sled všecko zoufalá jest hra.

V sled všecko jedno, čas vše schvátí,

tvou radost i tvé šílení,

květ vždy tvé uschne na souvrati

a zbude – hrobů mlčení.