VŠEDNOST.

Nad námi bdí Všednost mnohomluvná,

rojem včel k nám letí její řeči –

cítíš, drahá, v jejím hlučném smíchu

jak se srdce moje svírá v křeči?

Cítíš, vím – ó, zrak Tvůj mně to praví,

vysílá mně paprsk duše bílý,

by stín smutku zahnal s mého čela,

v srdce týrané by nalil síly.

Dí, jak v duchu ruce útlé lomíš,

jak by zvolat chtěly rty Tvé němé:

Bože, kdy se skončí naše muka,

kdy svá pouta, drahý, rozbijeme!