Všem, jenž trpí.

Zřím zástupy vás, trpitelé,

zástupy velké, nepřehledné,

a vidím na tom vašem svrasklém čele

ty vrásky rmutu, stopy času ledné,

jež rydlem osudu vám byly vryty;

i zdá se mi, jak žití celé

by bylo ztuhlo v nich, i láska, mládí, vzletné city.

Jak smuten jsem, jak zarmoucený!

Tu slyším pláč a nářek robů,

tam vidím mrtvě vyhaslý hled ženy,

jenž není dalek kýženého hrobu,

a onde zřím zas muže ruce spínat,

jimž mozole jsou za ozdobu,

jak v žalech jsouce, na žaly se učí zapomínat!

A myslí mou boj všeodvěký

a zašlé národy a cíle

se nesou proudem rozvířené řeky;

i ptám se, hlavu k černé zemi schýle,

kdy lidské vyplní se tužby, přání?...

A tu se zdá jak mrtvé věky

by jaly hřmíti: „Mír a štěstí rodí odříkání!“