Všem, kteří se táží, co je svaté.

V té jedné ulici, kudy jde dělník jen,

když večer hojící břemena zanechána,

v ulici ouzounké truchlivá žena stála

a jenom prosebně své ruce pozdvihala.

Nikoli omylem odešla právě sem,

ten zástup dělníků ví, co je rmut, co rána,

co utrpení, jež nám prodlužuje den.

U nohou ženy dvě si pohrávaly děti

na šátku chatrném, alespoň rozprostřeném

a byly úsměvné a laškovaly spolu.

To štěstí mladosti, to mocně zazářilo

dle nepřemožených, však přemáhaných bolů

a opět mluvilo, že jediné jest všem,

že všude totéž jest a bude jako bylo,

jak láska mateřská, jež nade všecko vzletí,

jež zbývá nejčistší ve světě porušeném

a všem, kteří se táží, co je svaté,

jeví se přesvatá ve lesku vítězném.