Všem se nelze zachovat.

Krásnou polku slyšet hrát,

A u prostřed krásotinek –

Jakých nyní kol mne vínek –

V blahém vytržení stát,

Stát a nemět tancovat:

„To je věru těžká věc!“

Řekne každý našinec.

K tomu, slavná společnosti,

Potřebí jest velkých cností:

Věrnost k Mince vzdálené –

Srdce navždy zrazené –

Moudrost víc než kopuletá –

Slovutnost a kuří oka.

Někdy tím však málo vyzískáno;

Nejlíp může onen vzdorovat,

Jemuž bylo nebem přáno,

Že neumí tancovat.

Získat lásku, získat slávu,

Chtít přivesti pod věnec

Srdéčko i moudrou hlavu:

To je také těžká věc.

To se můžem jak chcem soužit

Dnem a nocí v potu tváří,

Lásce a pak kalamáři –

Oboum nelze věrně sloužit;

Každý věrný vlastenec

Řekne: „To je těžká věc!“

Mlčet – slavná společnosti,

Také má své obtížnosti;

Poznat ono teskné chvění,

Zůstat doma s myšlénkou,

K tomu ani třeba není

Být a slouti krásenkou.

Řekneť každý milenec:

„Mlčet, to je těžká věc!“

Toto všecko, když jen chceme,

Přece někdy dovedeme;

Chtít se ale zachovati každému,

To se nepoštěstí žádnému;

Staral jsem se sám o to,

Ale, věřte, nešlo to.

Pár obrázků na okázku!

Vyjdu si kdys na procházku;

Aj, tu klučík u silnice seděl,

Před ním v prachu prázdný klobouk stál.

Klučík mlčel, jak by nežebral;

Tak bolestně ale na mne hleděl,

Jako by chtěl k srdci mému lkáti:

„Dejte dárek, můžete-li dáti!“

S tváří jemnou, na smrt ale bledou,

Stár moh’ být as osm roků,

S slzou v modrojasném oku,

Nastavoval ručinku svou hnědou.

Já svou kasu ohledám,

Vyndám groš a ten mu dám;

Kdyby tenkrát na mém místě

Z Vašností byl někdo stál,

Byl by mu byl jistě

Více dal.

Sotva se jmu dále bráti,

Slyším nahlas hubovati.

Co pak se to asi stalo?

Myslím – kouknu podle sebe,

Spatřím pána, jemuž nebe,

Jak se mi to z opodálí zdálo,

Tuze moudré oči dalo;

A ten lál:

„Blázen! celý groš mu dal.

Měl radš sáhnout po holi

A hnát kluka do školy;

Na takovou štědrotu

Vzít též něco ze plotu!“

Abych ušel ještě větší chvále,

Pospíšil jsem honem dále.

Mohl jsem as deset minut jíti,

Zas tu na mne, co šlak nechce míti,

Jiný kluk ze škarpy vyskočí,

Hned se ke mně přitočí.

Já jdu ostře silnicí;

Klučík za mnou poklusává,

Nastavuje čepici

A žalostně odříkává

Slova dobře študované:

„Pěkně prosím, jemnostpane!“

Již jsem mu chtěl, moji zlatí,

Také ňáký krejcar dáti;

Bych však nepad’ do předešlé vady,

Uposlech’ jsem obdržené rady,

Nesáhl však po holi;

Řekl jsem jen v dobrotě:

„Kluku, jdi radš do školy

A neuč se žebrotě!“

Jak ta slova byla vyslovena,

Vzal kluk nohy na ramena.

Mysle sobě,

Co jsem v oné době

Za hrdinský kousek udělal,

Kráčím dál.

Tu však slyším ňáké ženské láti:

„Dělá pána, hleďte ho!

Jak by Praha byla jeho.

Teď se nechá pěkně prosit –

Počkej, počkej, můž se státi,

Sám že budeš mošnu nosit.“ –

Ať děláte, co děláte –

Všem se nezachováte!

Z náhody neb bez náhody

Zabluď někdy do hospody,

Pí o sklenku piva víc –

Hned se křičí z celých plic:

„Ten nebude do smrti mít nic!“ –

Dej se vidět někde v bále,

V divadle a na šermířském sále,

Na koncertě a tak dále –

Hned je slyšet na sta hlasů:

„To je povedený synek!

Toť aby měl pan tatínek

Na něj důchodenskou kasu!“

Jsi-li častěj v společnosti,

Spřízníš-li se trochu s vínem:

To jsi svatě bez milosti

Nejmíň marnotratným synem.

Měníš-li kde dukáty –

Budeš prahy vytloukati,

Již tě dají pochovati

Na obecné outraty!

Nechoď nikam do hospody,

Hospodářství svého hleď,

V bázni boží doma seď,

Drž se kamen, drž se vody,

Dle svých příjmů zřiď své vydání –

A již křičí velcí, malí:

„Ten si dělá kapitály!

Od večera do svitání

Jenom do své kasy shání;

Ten ty groše škrtit zná!

Mezi námi řečeno,

Pro grešli si vrtat dá

Nebozezem koleno;

Ničeho si nepřeje,

Zaleze si do komůrky,

A tam louská suché kurky;

Dědic se mu vysměje.

Groši říká: Milostpane!

Na hrob se mu hlíny nedostane.“

Přijď do hlučné společnosti

Se vší možnou šetrností,

Blíže dveří zůstaň stát,

Zraky své nech mírně hrát,

A jsa v plesu, světle jasném,

Srdce svoje pošli spat,

Jak by v tomto světě krásném

Nemělo už co dělat,

A co bysi v oné době

Říci chtěl, jen mysli sobě: –

Hnedle řekne, drazí moji,

Shromážděná společnost:

„Tam u dveří hezky stojí

Ňáký nepřítomný host!“ –

Pusť se mezi krásenky a pány,

Řež jim komplementy na vše strany,

Jako mistr švarných Seladonů,

Štemuj srdce jejich do všech tónů,

Každou mžitkou měj vtip nový,

Zažehnávej dlouhou chvíli,

Házej překrásnými slovy,

Jak by letos darmo byly: –

Když již plesáš v naději,

Že ti kolem krku padnou,

Tu se za poklonkou vnadnou

Tobě pěkně vysmějí,

A již každý na tě má

Zhotovenou kritiku:

„Rozum ovšem, rozum má –

Ale jenom v jazyku.“

Drž se nejnovější mody,

Vypí denně vědro vody,

Duši svoji nech však sušit

V poetickém zápalu,

Místo fraku dej si ušit

Zelenavou píšťalu,

Na ni přišít knoflíky

Jako talíř veliky;

Koukej jako bys měl půst,

Hlásek tvůj buď smutný tón,

Nech si dlouhé vlasy růst

A la nový Absolon;

Pouhým dnem ti budiž svátek,

Važ si halabala šátek,

Kníry sobě stále hlaď,

A nejdeš-li mezi dámy,

Na hlavu si klobouk vsaď

Florentinský – z české slámy;

Mluv, že láska bol je pouhý,

Choď po Praze nedbale,

V hanění buď hodně dlouhý,

Krátký ale v pochvale: –

Myslíš, že ses zachoval?

To sis dal!

Odzvonil jsi novým fráčkem

Slávě svojí umíráčkem.

Dělej, jak říkáme, muže;

Neplač u vadnoucí růže,

Ží, jak moudrý člověk žije,

Nesuď, čemu nerozumíš,

Při tom také s tím, co umíš,

Nechtěj dělat komedije;

Srdce tvé buď nevinné,

Nezapomeň na nebe,

Bratrem budiž pro jiné,

Mudrcem jen pro sebe;

Nenos brejle vydlužené,

Kabáty nos zaplacené,

Milenku jen jednu měj,

Jí své žití celé dej

A buď věren v blahu, v hoři

Jako skála v bouřném moři;

A tak cestou pěkné cnosti

Kráčej k cíli blaženosti: –

Myslíš, že sis dobře vyšel?

Jako bych již mluvit slyšel:

„Dobrá duše, věc je jistá,

Ale špatný huboista,

Nechytí se v lidské paměti;

Pro devatenácté století

Patron ještě trochu tuhý.

Žený! žený! to mu chybí!

Jedné dívce drží sliby,

Modlí se, a nemá dluhy!“

Přítelem buď samolásky,

Pouští žití putuj sám,

Rci, že všecko blaho lásky

Jest jen sen, a sen že klam;

Když se počne ozývati

V srdci mladém lásky hlas,

Hleď ho jenom odbývati:

„Mlč, mé srdce, nemám čas.“

Máš-li potkat milostenku,

Krásnou jako dennici,

Na oči si pěkně stáhni

Klobouk nebo čepici;

Když se na tě usmívají

Očka charpou svítící,

Dělej jako mající

Tam, kde jiní srdce mají,

Místo srdce vodnici;

A již slyším pokřikovat:

„Ten daleko nedojede!

Onť se ani zamilovat

Ubožátko nedovede!“

Zamiluj se v utěšeném mládí,

Dokad mamon v radě nesedí,

Kdež dušinky dobré nevědí,

Proč se vlastně mají rády;

Zamiluj se do dušinky krásné,

Nejčistším k ní ohněm plápolej,

Jí své blaho, jí své nebe dej.

Nebem tvým buď očko její jasné;

Při své lásce přisahej,

Srdci svému

Nemocnému

Všechnu všudy péči dej;

Putuj často na cestičku,

Kterouž ona chodívá,

Modli se tu modlitbičku,

Již se ona modlívá;

Udus přízně čarnou moc,

Opusť radovánky, opusť ples,

Nocí čirou milce nes

Pod okénko: Dobrou noc! –

Myslíš, že ses zachoval?

Mám říc’: Ano? – to bych lhal.

Co si myslí jiné krásky,

Smlčím ovšem – z pouhé lásky,

Sen ti krásný nechci bráti,

Jenž ti truchlé chvílky zlatí.

Nyní myslím, moji zlatí,

Okázal již našinec

Že to velmi těžká věc,

Všem se chtíti zachovati.

Nečítám to pražádnému

Za hřích ani za chyby,

Neboť se mně samotnému

Také všecko nelíbí.

Na to nesmí člověk dbát;

Někdo má chuť na kapustu,

Někdo zase na salát;

A pak víme: proti gustu

Není žádný dišputát.

Neníť na světě člověk ten,

Jenž by zachoval se lidem všem.

Já však, věřte, moji zlatí,

Všem se nechci zachovati,

Já bych na tom již měl dosti,

Šťastným bych se jmenoval,

Kdybych se byl zachoval

Jenom vzácné společnosti.