VŠEM!

Zazněla píseň. Zní, jak z šedi skal

hlas vycházel by, duně podzemím.

Je to hlas reka, který zavolal,

kyn silné ruky, v které palcát zdřim'.

Šum ohlušující jde po cestách,

do šiků seřaděny zástupy;

jdou hlavou v slunci, ale srdcem v tmách,

a jejich trůn je místem potupy.

A jejich hesla, prázdné střetnutí

slov hlučných, které noži haraší,

a jejich mluva, sliny vmetnutí,

šleh, který volný projev zastraší.

Za volnost bijí se, tak říkají,

za lepší zítřky, za dar bratrství –

a na sbratření jen si spílají

a spory vedou, jež je rozvrství.

Ne člověk, přítel, druh, dnes straník jen

má všude volný vstup a určuje

řád světa, jenž se točí naopak.

Dnes nedává se, dnes se kupuje,

kraluje hmota, lidskost, vetchý vrak,

na jehož zkázu hledíš nečinně,

v hloub potácí se nebo k mělčině.

Na archu Noemovu v potopě

chce cit i rozum ztroskotance svést,

příbojem proplout rozbouřených vod

a radost dát všem, svěží ratolest,

po kymácení světlý, pevný bod.

Z chaosu, myšlenka v němž svíjí se

jak had, jenž připraven je k uštknutí,

a vlastním jedem, krví spíjí se,

svět nezrodí se, určen k sesutí.

Jen to, co pečeť věčna má v svém znaku,

přetavit může chaos v tvar a lad;

my všichni závisíme na zázraku,

z nás každý musí zvítězit, než pad'!