Všemu člověk zvykne.

Pan stoliční věru

to panáček krotký,

dobře s pánem bohem,

s čertem ne po zlotky.

Kdo mu na neštěstí

pod ferulí stojí,

čtyry ruce vezmi

a hlavěnku dvojí!

Dolů jako brechuň,

výše hladík hladký,

pánům vše, prosčavě

hněvivé nesnadky.

Hladí on to právo

pěkně proti srsti,

jen když stříbro spatří

ve váčku a hrsti.

Zříli panská péra

v zlatě na kalpaku,

urobí jim k vůli

ze sokola straku.

Ale při huniskách

divno se zamračí,

sokolíka nazpak

na straku zopačí.

Sem a tam se kloní

ta figlárská hlava,

když k bránění práva

různou zbraň podává.

Maďarům dá meče,

Slovákům jen kudly...

jaj, kéž by mu čerti

v hrdle čardáš hudli!

Hlemýžděm do práce,

k vínu orel hbitý:

aj to věru durák,

hřebíky přebitý!

Takové súdaře

Slovákům ku zdaru,

při zpěvu oběsiť

dva z každého páru.

A kdyby! – ten huncút,

sotva že by kviknul,

neb již od kolísky

šibenici zvyknul!