Všetečný.

Jednou jakés děťátko

Skokem přiběhlo ke mně.

Tuším, že byl Milek to;

Neboť zavázaná měl

Očinka ten chlapeček,

A toul se šípy zádu,

I též bílá perútka. –

Sepalť ručinky vzhůru,

A takto na mne ňoukal:

„Prosím, prosím tě, mládku,

Okaž mi Linku krásnou!

Mnohoť mi má matinka

O kráse Linky šeptla:

„O dítě mé! z děvin všech

Děvinka, věř mi! jen ta

Podobě mé se blíží.“

Takto mně řekla jednou.

Ukaž! prosím tě, mládku,

Ukaž mi Linku krásnou!“

Hm, ještě tak malinký –

A již šilháš po holkách –?

(Pravím tomu chlapečku)

Klučínku, po bradě vždyť

Ti ještě mléko proudí!? –

Budiž však! Linku tobě

Ukáži ještě dneska.

Vidíš-li ji pak? Tamto

Fialkovém na lůžku

Líninka má spočívá!

Vidíš-li pak? – Vidíš ji?

„Nemožno! ach nemožno!“

Praví Milek zlehounka,

„Vždyť mám zavázaná, hle,

Očinka! Prosím tě,

Drobátko šat mi odvaž,

Abych viděl děvinku!“

S očí když jsem mu šátek

Strhl: chlapečka vezmu

Do loktů, mou by Linku

Viděl čtverák malinký.

Řku pak: „Vidíš-li ji, tu

Děvinku krasolícou?“

Načež Milek mi šepce:

„Vidím! – vidím, vidím! – však –

O mládku, dej dolů mne –

Prosím tě, rychle – ach – a

Zavaž mi očka šátkem;

O – sic děvinky krásou

Zajisté – ach – oslepnu!!“