VŠICHNI SVATÍ TANCOVALI...

Všichni svatí tancovali

na nebeském sále,

andělé jim světlí hráli

v kolo neustále.

Ten měl housle, druhý basu,

na harfu hrál třetí,

čtvrtý pískal na klarinet –

všecko po paměti.

Mimo kolo jeden svatý

mžik se neomešká,

na zem dolů padla mnohá

krůpěj potu těžká.

A když někdo dole myslil,

že to bouřka v dubnu,

to bouch’ jeden andělíček

do velkého bubnu.

Ale v chvilce jedné pausy,

vše když rej si cení,

vykřik’ náhle svatý Petr:

„Tohle to nic není!

Ale když jsem s Kristem Pánem

chodil českou plání,

shlíd’ jsem tančit rejdováka,

to je podívání!“

„Snadno“ – řekla Matka boží –

„upokojit tebe,

z Čech se právě děvče s hochem

dostali k nám v nebe.

Žal a smutek marné lásky

oba pokosil je,

hoch je švarný jako doubek,

děvče jako lilje.“

Na Petra kýv’ Pánbůh vlídně,

Petr výsk’ a běží –

a již vede s hochem v kolo

děvčátko tak svěží:

„Pánbůh sám i Marje Panna,

všichni si to přejí,

zatančte nám rejdováka

po svém obyčeji!“

Spustili hned andílkové

na nástroje zlaté,

ale běda, párek v tanci

mate se a mate.

Hudba jinak, oni jinak,

smích je z toho vůkol,

„Dost“ – řek’ Pánbůh – „provedli jste

špatně mi svůj úkol!“

Děvče studem jako v ohni

od paty až k hlavě,

ale hoch jen hlavu zvedl

a děl zajíkavě:

„Pane Bože – to my nejsme,

andělé jsou vinni,

hrajou jinou – kaž, ať přijdou

muzikanti jiní.

Měl’s nás dole, Pane Bože,

v tanci jednou zočit,

my z Čech se dle každé noty

nedovedem točit!“