Vstal z bílých růží zlatý den

Vstal z bílých růží zlatý den

stín snů se z vůní zdvih’,

květ jitřní krásou políben

měl na rtech duhy smích;

tmou pramenů i srdcem skal

dech skryté slávy pronikal,

třpyt výšin z jasu hlubin plál

a zářil duši z nich.

Den zemi na tvář prostíral

svůj úsměv, krásu svou,

a ráj v té nádheře se zdál

tím hlubší samotou;

květ v kalichu svém slzu skryl,

když ráje pán se probudil

a v očích z ohně snů mu zbyl

stesk s láskou zajatou.

A když se rájem rozhlížel

a skvěl se nad ním ctí,

květ nejčistší se sotva chvěl

v své sladké úzkosti;

ráj neznámým se kouzlem třás’,

květ ztratil dech, pták ztratil hlas,

když do očí šleh’ divu jas

jak duha z propasti.

Jak slávou Boží oslněn

vztáh’ dlaň. Ach, co to jest!

Čí obraz jest to? Jest to sen,

jenž zbloudil s pouti hvězd?

Tvář anděla, jenž spěchá sem

s neznámým Božím rozkazem

a z její krásy úžasem

plá cizích rájů čest?

Ach ne! O radosti, kdo jsi?

O zázraku! O sne!

Co ode mne Bůh vyprosí

v tvé kráse milostné?

Co chceš? Proč na mne hledíš tak

jak oči květů do oblak?

Ach, proč se v bázni ani zrak

tvé krásy nedotkne?

O krásná! K Boží podobě

proč já jsem stvořen byl?

Což nevěděl snad o Tobě,

když z nebe zatoužil?

Svou tvář i krásu tvorů všech

mi zjevil za bdění i v snech,

jen o tobě jsem nezaslech’,

jen tebe, ach, mi skryl!

O zůstaň! Nebo sen mi vrať

a přijď mě probudit!

O neskláněj svých očí, ať

z nich plá tvé krásy třpyt!

Znám krásu tváří nebeských,

jak nebem hvězd již šlo zde jich,

leč jitro sladkosti tvé v nich

jsem neviděl se rdít!

Kde jest tvůj ráj? Co ozve se,

když oči pozdvihneš?

Kam anděl tvůj tě odnese?

O královno, kam jdeš?

Bůh dal mi tento ráj, o hleď,

a zavolám-li k Němu teď,

Sám přijde a dá odpověď –

o pohleď na mne též!