Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal,

Vstal zástup vln, by ku břehu se hnal,

a každá vlna pěnným čeřenem

se obtížila jako břemenem,

však širý oceán se vlnám smál:

„Co počínáte? Těžký blud vás jal,

dlím v hlubinách, v paláci skleněném

a nejsem v běhu vašem zpěněném,

jenž planě rozstřikne se tesem skal.“

A vlny pravily: „Proč tupíš nás?

Jsme děti tvé, jsme těla tvého díl,

co zvedá nás – toť nadbytek tvých sil,

čím zvučíme – toť vlastní tvůj je hlas;

bez lásky naší v nádheře svých krás

bys mrtvým, chladným velikánem byl.“