Vstaň!

Ó jak se to v útěk ten Tesbitský dal

před nepřátel hrozbou a zlostí!

Ó jak ten rek z Galád pod jalovcem lkal:

„Již dost je, můj Bože, již dosti!“

Že marný ved boj, že zas Bál bohem jest,

to plní ho bolem, to nemůže snést;

radš v hrobě chce složit své kosti.

Než, přece se vzmužil. Bůh zavolal naň:

Ty vstaň!

A bojovník vstal a byl statečným zas.

A na hoře Oréb když stanul

a po děsných zjevech když tichý pak hlas

zvěst nebeskou ve sluch mu vanul,

že Hospodin sedm má tisíců svých,

již před Bálem neskloní kolenou svých, –

duch silen zas, slibem mu vzplanul:

Ty potírej hříchův a modlářství saň!

Ty vstaň!

Nuž ty, jemuž hořem se odplácí svět

za lásku ti křivdy jen množe;

ty, jemuž zde život květ nadějí smet

a ustlal snad Lazara lože,

ty družino chudoby, strastí a běd,

jež kvílíš, když Pán se ti nezjeví hned:

„Již dost je, již dost je, můj Bože!“ –

ach, Hospodin žije! Tou vírou se braň

a vstaň!

A ty, bratře, kdož zde jak na poušti lkáš

pod jalovcem trudu a mdloby,

kdo na marnost snah svých si naříkáš

a na lidské hříchy a zloby,

kdo hroužíš se ochable v černý jen žal,

že světu teď vévodí mammony Bál

neb pověry zbílené hroby, –

Ó vzmuž se a zdvihni zas svatou svou zbraň

a vstaň!

A zaslechneš vždycky, kam Bůh velí, jda

i ty svého Orébu vzkazky,

jež zjeví, že dnes, co se záhadou zdá,

přec radou je otcovské lásky.

A v hroby až zaduje vichorec ten,

jenž odnese šlechetných žalostný sten

a pokrytcům strhá jich masky, –

pak uslyšíš: Pán chce teď věnčit tvou skráň!

Již vstaň!