Vstát musela jsem – jít. Má cesta cíl?

Vstát musela jsem – jít. Má cesta cíl?

Jsem vidoucí a nevědoucí přece,

neb vidím ráno, cesty žlutý jíl,

jež úvozem se sklání k tiché řece,

hrst máků v obilí, proud kopretin

i širou zeleň luk, však netuším,

proč právě nyní třeba bylo vstát

a prodírat se z rána ořeším

po cestě jílové. – Z mlh duše vstává

jak louka z par. Je sama loukou teď,

jak pod dojmem té krásy rozehrává

úžasu stupnici. Již odpověď

na ospalost svou ranní neshledává.

Cíl bližším zas se jeví, přiblížit

se k němu když jen krásou možno je.

Teď vím i vidím! Nelze ublížit

nikomu srdcem, které plno je

i slz i úsměvů. Má cesta cíl,

když vede ke kráse! Co na tom, jíl

že střevíčků se dotek? Ve zraku

jen úžas mám a cítím, velký dar

ta louka pro mne má, jež z ranních par

teď vstala právě jako v zázraku.